Záchranáři

Stojí cizí život za ten Váš? ...
Ahoj! Tuhle rubriku byste asi nikdy nečekali a upřímně já ani neměla v plánu ji sem dávat, ale někteří z Vás mi píšou, jestli JÁ osobně píšu nějaké příběhy nebo knihy. Mou odpovědí je: ano :D
Tuším, že ještě nikdy (kromě Buffy fanfiction) jsem nic ze své tvorby nezveřejnila no a protože teď na blogu nejsem moc aktivní (ale nebojte - zlepším se!) , tak jsem se rozhodla, že dnes Vám sem na ukázku dám, co píšu. Tohle je zrovna horor, takže pokud nemáte rádi strašidelné příběhy, asi to nebude to ideální pro Vás :)
Tenhle příběh jsem psala mamce k Vánocům. Kromě jí to ještě nikdy nikdo nečetl :) Takže pokud máte hodně času a chuť, třeba Vám tímhle článkem radost udělám :))

Prolog

Byly Vánoce, ale to oni nevnímali. Chtěli se nějak zabavit. Všedně žili už moc dlouho. Ale kde najít kořist?

1.kapitola

Štědrý den. Beze sněhu, mokro, teplo. Bílé Vánoce se zkrátka nekonaly. A aby toho nebylo málo, Fred musel do práce. Hrozně ho štvalo, že nemůže být se svou rodinou a malou dcerkou. Vidět, jak si všichni rozbalují dárečky, jíst cukroví a potom ulehnout spokojen do postele. Ne, on musí do práce. Jistě... V jeho zaměstnání se nebralo ohledů na Vánoce, Velikonoce nebo na Halloween, ale i tak.. Kdo by chtěl na Ježíška pracovat?

     Zaparkoval auto a vyšel ven. Uf, to teda budou Vánoce. Zadíval se na hodinky. Půl sedmé. Jenna za chvíli rozbalí dárky, vzpomene si na tatínka? Teď je zbytečné nad tím uvažovat. Uvidím ji zítra, řekne mi, jak se jí to líbí. Zamyslel se.

     Práce mu vynášela dobře. Neměl finanční problémy, spíš naopak. Ale byla náročná. Jako doktor u helikoptéry musel mít neustále skvělou fyzičku, chladný rozum a rychlé jednání. Zachraňoval životy. A taky o mnoho přišel. Vzpomněl si na minulý rok, kdy malá holčička, ve věku jeho dcerky, omylem spolkla jed na šváby. Umřela mu pod rukama. Ale to se prostě stává. Někoho zachrání, někoho ne. Snaha byla vždy.

      Pomalu vycházel po schodech do nemocnice. Stále uvažoval nad tím, jak se mu zde nechce být a jak by nejradši hned teď odjel domů. Kdyby to tak šlo.. Stejně je tu asi zbytečně. Žádný případ nebude. Na Štědrý den jsou přece všichni doma!!

2.kapitola

      Přede dveřmi se zastavil. Za nimi se ozýval hlasitý smích. Takhle slaví Vánoce doktoři? Chvíli jen tak poslouchal. Slyšel pronikavý smích Katie. Veselá dívka. Velmi mladá. Žena se na tohle zaměstnání moc nehodí. Ovšem Katie byla vyjímkou. Nejenže byla velmi bystrá a rozhodná, ale měla úžasnou kondici. Nakonec dveře otevřel. „Zdravím“ řekl otráveně. Všude kolem něho se válely čokoládové bonbóny a Katie byla ověšena ozdobnými řetezy. „Ááá, Fredík, ahoooj“ Katie se tak smála, že nemohla mluvit. Do pusy si u toho narvala tři bonbóny za sebou. Fred se pousmál. Kývl na Robbieho a na Jacka, kteří seděli spolu s Katie. „No vidím, že se skvěle bavíte. Já bych teda radši byl doma s dcerou“ prohodil Fred. „Ale prosím tě. Víš jaké máme štěstí? Zřejmě celý večer nebudeme nic dělat, pohoda. Teď se budem bavit bonbónama a vtipama, pak půjdem spát a probudíme se ráno. Klídek , kámo.“ zasmál se Jack. Ach Jack. Jistě, ten je nejspíš šťastný. Katie se mu líbí už několik měsíců a pořád se o ní uchází. Doma na něho nečeká ani manželka, ani dítě. Skvělé. „Mladý muži a neskončila ti už náhodou pracovní doba? Nemáš tu co dělat. Teď je to už jenom na mně, Robbiem a Fredovi“ Katie na něho šibalsky mrkla. Kéž by si to se mnou prohodil.Ale tenhle nápad Fred hned vypustil z hlavy. Šéf by to neschválil. Holt tyhle Vánoce už nějak přežiju. Příští budou lepší!

3.kapitola

       Po několikahodinové zábavě (samozřejmě bez alkoholu atd.) všichni usli. Jack zůstal, nejspíš chtěl být prostě s Katie. Fred před spaním myslel na Jennu, teď už určitě spinká v postýlce. Líbila se jí ta panenka? Nebo ten plyšový medvídek? Zítra ji uvidím, už jen pár hodin... Byl klid, ticho.. Ve vzduchu voněla čokoláda ze zbylých bonbónů (moc jich ale nezbylo :-)). Vteřiny ubíhaly. Minuty ubíhaly....... Když tu najednou..... Rozrazily se dveře. Světlo, křik, povyk... Fred zamžoural očima. Viděl jen obrysy, až po chvíli rozeznal statnou sestřičku, která na ně mluvila. „Máme příjem. Volali nám z Alrodských lesů. Silnice 650, autohavárie. Nemohou jet dál. Žena rodí. Musíte hned vyrazit, prý je to vážné. Máte potom odletět do Vestonské nemocnice. Je to od těch míst blíže než naše nemocnice.“ sestra se zadívala vážně. „Tak proč nepošlou někoho z Vestonské nemocnice?“ Robbie se u toho zatvářil jak osel. „Vyboural se autobus, takže mají plné sály a nemají helikoptéru. Ale i tak bude lepší, když poletíte tam. Je to prý hodně vážné, nemůžete jen tak plýtvat časem..“ sestřička už chtěla očividně odejít. Ještě se ale otočila a dodala „Hejbněte kostrou, ti lidi potřebují pomoct a to rychle“.

4.kapitola

      „Takže ahoj“ Katie spěchala, ale chtěla ještě mluvit s Jackem. Přece jen kvůli ní zůstal na Vánoce v nemocnici,i když nemusel. „Škoda, myslel jsem, že to dopadne jinak. Zapomněl jsem ti dát tohle“ a vytáhl z kapsy krabičku. Katie zasvítily oči. „A to je co?“ vycenila zuby. „Zasloužila by sis lepší, ale tak třeba příště“ mrkl na ní a podal jí modrou krabičku. Katie si ji zasunula do kapsy. „Ani ji neotevřeš?“ Jack se překvapeně podivil. „Počkám si na lepší chvíli“ vrazila mu letmou pusu a odešla zpět. U toho zavolala „Veselé Vánoce“.

5.kapitola

       „Ok, tak jdem na to. Čas celkem v pohodě. Motor nastartoval, vítr klidný, můžem vyrazit. Připoutejte se“ Robbie byl špičkový pilot. Fred s ním  pracoval už přes 10 let. Robbie byl, dalo by se říci, starý mládenec. Žil s maminkou, neměl děti. Možná ho občas navštívila nějaká slečna, ale nikdy o tom nemluvil. Takový život mu zkrátka vyhovoval. „Tak jdem na to“ vzlétli. Šlo to hladce. Alrodské lesy byly celkem daleko. Předpokládaná doba jízdy byla 50 minut. Po 30 minutách Katie najednou zaječela.

6.kapitola

      „Panebože, jsi normální? Co tady děláš?“ zpoza zadního sedadla na ní koukal rozesmátý Jack. Ten jenom kývl ramenama „Prostě jsem nemohl odejít bez toho, abych viděl tvou reakci na můj dárek, promiň... Sice nejsem ve službě, ale snad budu k něčemu užitečný. Přece jen dobrý doktor jako já se jen těžko hledá“ sebevědomí mu nechybělo. „Chlape, sakra, z toho může být průšvih“ Fred se na něho zatvářil pohledem říkajícím Ty vůbec nemáš rozum! Jack se na něho omluvně zadíval, ale pak zase mrkal po Katie. Holt, láska.

     „Jsme tu a ty radši zůstan tady. Když už tu nemáš být, tak aspoň ať nejsi vidět. Budem hotoví rychle, za chvíli jsme tu“ Robbie se zadíval na Jacka a pak kývl na ostatní, aby vyšli z helikoptéry. Zmizeli ve tmě. Jack se uvelebil v letadle a z kapsy si vytáhl čokoládu. Do uší si zapnul hudbu a relaxoval. Nic mu nechybělo, prozatím.

     „Je něco před půl jednou. Můžete mi říct, kde jsou a co proboha dělali?“ Fred se koukal kolem sebe, ale všude byla jenom tma. „Každý slaví Ježíška jinak a jinde“ Katie se usmála. Věčná optimistka. Nebo spíš flegmatička? Těžko říct. Ovšem cesta po opuštěné silnici jen s baterkami, všude kolem temný les. To bylo dost nevšední.

      „Haló, haló! Kde jste? Přiletěli jsme, jdeme vám pomoct!“ křičel na všechny směry Robbie. Fred do něho strčil. Kývl dopředu. Katie zaostřila oči. Před nimi stálo auto. Světla svítila. Auto jen tak stálo na silnici. Zdálo se neporušené. „To je nějaký divný,ne?“ Katie povytáhla obočí. Robbie něco zamumlal, nejspíš Sakra práce. To říkával sakra rád... „Tak jdeme no“ Fred vykročil jako první.

      „Jste tady? Co se vám stalo? Volali jste pomoc? Haló....“ chodili kolem neporušeného auta pořád dokola. Volali a nic. Katie se už neusmívala. Měla ustaraný pohled. Ta sestra říkala autohavárka. Tak proč je teda tu auto neporušené, jako nové? Než stihla cokoliv dokončit, něco ji bouchlo do hlavy.

7.kapitola

       Jack se probudil. Předtím usnul. A nestyděl se za to. Mp3 mu stále hrála v uších jeho oblíbené písně. Nejspíš spal míň času, než si myslí. Ještě tu nejsou. Byl příliš unavený na to podívat se, kolik je hodin. Zívl a znovu usnul. Netušil, co se právě děje s Katie a se zbytkem.

8.kapitola

       Katie se probrala. Hrozně jí bolela hlava. Napřed byla strašně zmatená, ale pak poznala, že máš svázané ruce. Ohlédla se kolem sebe. Fred a Robbie leželi na zemi v bezvědomí. O kousek dál u stromu stála skupinka lidí, v ruce cigarety. Kdo to sakra je? Stále se na ně dívala. Byli 4. U toho se snažila osvobodit se z provazů, ale marně. To jsou ti, co volali do nemocnice? Tam je ta žena, která údajně rodí? Škubla sebou, ale nepomohlo to. Když v tom momentně se jedna z postav otočila a vyběhla směrem ke Katie.

9.kapitola

      Tentokrát už Jack musel  vstát, protože se mu chtělo na záchod. Cestou se omylem zadíval na digitální hodiny v helikoptéře. Za pět dvě? Cože? To snad není možné, ne? Podíval se ještě jednou, jestli se ho neklame zrak. Tady něco nesedí, už přece měli být dávno zpět! Zadíval se směrem k černým lesům. Něco se stalo...

10.kapitola

       Probral se i Fred. Byl ohromen tím, že před Katie stojí tak dvacetiletý mladík. Viděl ho jen zezadu, ale nebylo těžké poznat, že nejspíš nepocházel z... těch nejhorších poměrů. „Hej ty, běž od ní dál!“ křikl na něho. Mladík se na něho otočil. Měl zuřivý výraz. Holou lebku, zfetované oči. Mlčel. Fred pokračoval. „To ty jsi volal do nemocnice? Chtěl jsi pomoct? Co po nás chceš? Proč jsi nás sem zavedl?“ Fred mu neuhýbal pohledem. Mladík odpověděl: „Chcem se bavit. Škoda, že je tu jenom jedna děvka“ a otočil se zpět na Katie, která zaječela.

11.kapitola

      Ten výkřik uslyšel. Katie. Jack začal utíkat. Křik neustával. Ozývalo se to odněkud... ze severu, nebo jihu? Východu? Moment..kde je vůbec sever? Jack byl úplně zmatený. Ale věděl jedno: Není to dobré.

  Po chvilce se zastavil. Snažil se soustředit. Mysli, mysli, mysli. Co se to tu děje? Poslouchal. Další výkřik. Běžel dál. Všiml si auta. Když se přiblížil zjistil, že není vůbec nabourané. A do prdele, to je zlý. Otočil se doleva k temným lesům. Opět výkřiky. Vydechl a vydal se směrem za zvuky.

12.kapitola

      Katie ječela. Mladík před ní stál a se zájmem se na ní díval. Po chvilce k němu přišel další chlapec. Byl o něho málo mladší. „Co s ní budem dělat?“ zeptal se mladší. „Roberte nevím, ale noc je dlouhá, něco vymyslíme“ odpověděl starší a stále se na Katie díval. „Paule ser na ni a pojď do auta, je mi zima“ přišla k němu dívka a začala se mu věšet na ramena a líbat ho na krku. „Táhni, smrdíš vodkou Teres.“ Paulovi její společnost očivividně vadila. Momentálně se mu totiž líbila Katie. Teres se odkymácela zpět ke stromu za další dívkou. Ta jediná vypadala trochu střízlivě. Měla blond vlasy a drobnou postavu. Mávla na Teres a společně někam odešly.

     „Jak se jmenuješ kočičko?“ Paulovy jasně modré oči Katie doslova propalovaly obličej. Už neječela. Nemělo to smysl. Dívala se chvíli na Paula, chvíli na Freda. Robbie se stále neprobral. „Co kdyby ses mi napřed představil ty? Paul.. Znám hodně Paulů, řekni mi něco víc..!!“ měla proříznutou pusu ve všech případech. Paul ji chytl silně za krkem. „Tak aby bylo jasný zlato, ptám se tady JENOM JÁ. Ty drž hubu a dělej to, co chci, abys dělala. JAK SE JMENUJEŠ??“ nepovolil. Katie zašeptala „K-Kati-e“ povolil. „No vidíš, že to jde“ Paul se otočil směrem k Robertovi „Kámo najdi nějaký cigára. Dneska bude dlouhá noc“

13.kapitola

        Jack uslyšel hlas. Mužský. Neznámý. Ohlédl se a  uviděl muže. Mluvil ke Katie a.... panebože, chytil ji za krkem. Kurva. Horší, než jsem čekal pomyslel si Jack. Najednou uhl za strom. Tak tak. Kolem něho prošly dvě ženy.. moment- dívky. Tak okolo dvaceti. Jedna byla opilá a nejspíš i zfetovaná. Druhá ji podpírala a vedla k autu. Co teď? Mám jít za Katie nebo napřed něco zjistit? Nervózně přešlapoval z nohy na nohu a nakonec se vydal za dívkami. Potichoučku je následoval až k autu.

       „Ten Paul je takovej kretén. Jede na tu kozu. Vidělas jak po ni úplně šílí? Je to hajzl, jo, hajzl“ černovlasá dívka plakala. Úplně mimo. Jack poslouchal dál. „Počkej, otevřu dveře. Nastup di dovnitř“ blondýnka nechala dveře od auta otevřené, takže je Jack schovaný za keřem dobře slyšel ( a i viděl). „Prostě ho ignoruj. Já spíš lituju toho, že tu jsme. Tohle se nemělo stát. Měli bysme odjet. I když to už asi není možný. Měla bych zavolat poldy, vždyť těm lidem ublíží“ blondýnka byla vzteky bez sebe. Zřejmě nesouhlasila s tím, co se tu děje. „Patty nejsi normální, že? Už to máme na krku, tak co šílíš? Já.. vždyť to je stejně jedno,. Pojď, jdem spát“ Teres zavřela oči. Patty si vzdychla. Vytáhla z kapsy mobil a chvíli se na něho jen tak koukala. Nakonec se rozhodla. Začala vytáčet telefonní číslo.

14.kapitola

       „Ty děvko!“ Paul se neovládal. Vytáhl za krk Patty z auta. Ta se začala okamžitě dusit. Upustila mobil. Snažila se Paula uhodit, ale nešlo to. „Tak ty mě chceš nabonzovat, jo? Ty malá zkurvená čubko zasraná!“ stále ji držel a u toho ji začal mlátit obličejem o auto. Rozbil ji nos, ze kterého se jí vyřinula krev. Teres řvala „Nech ji“ ale na nic víc se nezmohla, byla příliš zfetovaná a vlastně jí to bylo jedno. Jejich skupinka nestála za nic. Parta čtyř kamarádů. Paul, jeho bratranec Robert, přítelkyně Teres. Patty v tom byla celkem nevinně. Vlastně se s nimi ani nekamarádila. Doma se ale pohádala s rodiči, tak chtěla vypadnout. A jet na Štědrý večer na mega rock koncert, to není špatné, ne? Navrhla jí to Teres. Jenomže cestou na koncert přes Alrodské lesy Paul najednou zastavil a vymyslel si to, že zavolá SOS o pomoc. Ok, sranda, ale o brutalitě tady nikdo nemluvil! Paul už to prostě přepískl. Měli se pobavit a odjet! Nemělo to skončit takhle.....

       Patty se dusila čím dál tím víc. V ten moment se Paulovi na záda vrhl Jack. Musel něco udělat. Přece se nemohl je tak koukat na to, jak jí zabíjí. „Nech ji, slyšíš? A pusť mé kamarády“ řval Jack. Začala rvačka. Patty stále v šoku s pohmožděným krkem sledovala, jak všude stříká krev. Začala utíkat zpět k „táboru“. Robert někam zmizel. Vzala malý kapesní nožík a přeřezala provazy Robbiemu ,Fredovi a Katie. Ti se na ni nechápavě zadívali. Nemohla mluvit, tak jen ukázala prstem směr. Potom se celá zhroutila na zem.

       Fred se nechápavě zadíval na Robbieho. Vydali se směrem, který ukazovala Patty.

15.kapitola

      „Ty parchante“ Jack se snažil Paula chytit pod krkem a nebo ho aspoň praštit do rozkroku, ale i přes jeho zdatnou fyzickou kondici byl prostě Paul silnější. Chytl Jacka a doslova ho přimáčkl ke sklu auta. Vytáhl nůž a řekl „Běž do háje ty parchante“ a bodl ho do krku, potom táhl dál, dolů... Jack řval a Paul se smál. Jatka si užíval. Potom Jack ztichl. „Práce hotová“ zamumlal Paul, otřel si zakrvavený nůž a vydal se směrem k táboru.

16.kapitola

     Fred a Robbie odešli směrem k autu. Uslyšeli křik. Zdá se mi to nebo je to Jackův hlas? Katie znejistila. Modlila se, aby bylo všechno v pořádku. Otočila se k Patty. Ač trošku proti své vůli, tak ji i přesto chytla za ramena a podotkla „Všechno bude dobrý. Dostanem se odtud“ sama tomu chtěla věřit.

     „Pšt!“ Fred poznal, co se stalo a kývl na Robbieho. Ten k němu nechápavě přišel. „Musíme se schovat. Jack... on.. on ho zabil“ skrčili se za keřem a sledovali, jak Paul necitlivě kope do mrtvoly jejich kolegy. Ještě si odplivnul. Nechutné. Chudák Jack, určitě chtěl pomoct... Teď už nemáme šanci... Fred si v hlavě prohrával všechny možné scénáře, ale ani jeden z nich neměl šťastný konec... Co bude dál??

17.kapitola

     Patty byla v šoku. Katie jí ji bylo na jednu stranu líto, na druhou stranu jí opovrhovala a nenáviděla za to, že i ona byla součástí toho ďábelského plánu. „Proč jste nám to udělali? Proč jste nás sem zavolali?“ zhluboka se jí zadívala do očí, jakoby jí to mělo dodat na vážnosti. Patty nepřítomně pokrčila rameny. „Paul.. T-t-o on..“ stále nemohla mluvit, ale i tak pokračovala „Byl opilý, zfetovaný a veselý. Jeli jsme přes tyhle zkurvený lesy na koncert. Najednou si jen tak zastavil a vzal mobil. Až později nám došlo, co dělá.. že volá o rychlou pomoc. Tvrdil, že je to jenom sranda. Vymklo se to z rukou. Já tohle opravdu nechtěla.. omlouvám se“ špitla. Katie si vzdychla. Holka pitomá. Pomyslela si o Patty.

    

18.kapitola

    „Jde k táboru“ Robbie ukázal směrem na Paula. „Je tam Katie“ zašeptal. Fred neváhal a vstal. „Musíme něco vymyslet, rychle...“ uvažoval. „Vrátím se do helikoptéry pro vysíláčky. Nevím, jaký tady bude signál, ale když se oni dovolali do nemocnice, dovolám se tam i já. Vyzkouším i mobily. Všechno...“ vykročil. „A ty... Běž za Katie. Nebraň ji.. jenom pokud by to bylo hodně zlý. Ať nedopadneš jako chudák Jack“ Fred udělal gesto na rozloučení, prošel kolem Jacka, na kterého se soucitně zadíval a odešel pryč.

19.kapitola

      Robbie byl na velké. Pitomý drogy. Fungovaly jako projímadlo. Odešel dozadu do keřů, daleko od tábora. Nestál o publikum. V ruce svíral použitý papírový kapesník. To bude muset stačit. Byl tak mimo, že si hlasitě zpíval. Najednou jakoby uslyšel zvuk... Křídla? No jasně, tady v lese žije zvířat... ale moment, tohle bylo... Co to je? Slyšel jakési klepání... Klap, klap, klap. Zvedl se a zadíval se kolem. Začal chodit kolem stromů, jakoby hledal neviditelného nepřítele.  Nic. Už mi hrabe. Pomyslel si. Najednou něco ucítil v  zádech... letěl... vysoko nad zemí. Drápy mu rvaly všechno maso z těla. Ta bolest byla naprosto nesnesitelná.. Klap, klap, klap....

20.kapitola

      „Je mi ho líto“ řekla po chvilce mlčení Patty. „Paula? Nemá být proč.. on je naprosto...“ Katie nestihla dokončit větu, protože ji Patty přerušila. „Ale ne, toho jinýho. Co tam přišel.“ říkala jakoby nic. Katie se zamračila, povytáhla obočí. Tady něco nehraje... kdo by tam byl? Vždyť ona a …. najednou jí to došlo. Jack. Ach bože ne, to není pravda.

         Stála jen tak a vůbec nereagovala. Když jí náhodou Patty naprosto vyděšeně pošeptala. „Jde sem, musíme se schovat!“. Katie se otočila a uviděla obrys postavy. Určitě Paul. Vysoký, namakaný. Cestou cosi vyřvával. Katie se vrátila do reality. Jak to bylo s Jackem snad brzy zjistí. Teď se musí zachránit ona a.... ano, zachrání i Patty.

       „Kde jste vy čubky?“ Paul měl opravdu „pestrý“ slovník. „Mně se neschováte, vylezte. Najdu vás všude“ dívky byly schované za stromem. Utíkat nemělo smysl, Patty byla stejně stále zraněná. A on by je stejně chytil. Mohly jen čekat. Katie si všimla na druhé straně přikrčeného Robbieho. Posunkami jí ukázal, aby byla ticho. Přikývla.

      Paul se stále přibližoval. Nebude trvat dlouho a najde je. Potom je nejspíš... zabije? Umučí? Umlátí? Katie na to nechtěla myslet, ale věděla, že to přijde. Když v ten moment Paul najednou odhodil dlouhý nůž a zařval.

      Robbie vyrazil a vrhl se mu na záda. Paulova zaváhání (nebo co to bylo) musel využít! Dívky vylezly z úkrytu a sledovaly Robbieho útok. Najednou Robbie přestal. Pochopil příčinu Paulova „selhání“. Na zemi leželo zohavené tělo Roberta. Spadlo ze vzduchu jen tak na zem. „Co-to-sakra.. co? To ty?“ zadíval se na Paula. Ten byl upřímně v šoku. „Já? Jasně, jen tak si tady zabíjím ve vzduchu kamarády a.... ach bože, Roberte ne“ sesunul se k zemi a začal objímat svého „kamaráda“. Celkem neobvyklé na krutého a nemilosdrného zabijáka. Robbie toho využil, chňapl po noži, který ležel na Zemi a skočil na Paula. Ten začal řvát, vztekat se, ale díkybohu mu to nepomohlo. „A mám tě, za Jacka mi zaplatíš!“ řval na něho Robbie. Katie se zamračila. „Takže... je to... Jack.. je to pp-ra... on je mrtvý?“ plakala. Robbie ji nikdy neviděl plakat. Vždy to byla „silná Katie“ s úsměvem na tváři. Dnes plakala. Nedivil se jí. Nevzchopil se na slova, tak jen smutně přikývl. Pokračoval v svazování Paula ke stromu. Pod krkem mu stále držel nůž. Zřejmě uvažuje, jestli ho má zabít...

21.kapitola

        Fred šel po silnici. Přemýšlel nad Jackem. Mladý, hezký kluk. Umřel proto, že chtěl udělat dojem na dívku. Fredovi se chtělo skoro plakat. Jack byl spolehlivý, kamarádský, drzý.. to na něm všichni milovali. Je to vážné, umřel tady člověk. Zabili ho... Zabil ho on. Fred popotáhl. Musí se dál soustředit na cestu.

        Najednou měl pocit, jakobymu „něco“ proletělo nad hlavou. Otočil se, ale bylo to příliš velké. V dálce viděl pouze obrys. Netopýr? Ale nějaký velký … asi se mi to zdálo. Když si najednou všimnul, že má na nose kapky krve. To kapalo z toho netopýra? Byl zraněný? Zadíval se na krk, nos si otřel rukávem a pokračoval dál v cestě.

        Když došel k helikotptéře, byl v šoku. Vůbec tam totiž nebyla. Věděl jistě, že TADY, právě tady přistáli. Ještě tu byly na zemi otisky. Sakra, vždyť tohle není možné. Nikdo z nich neodletěl a přece nikdo jiný tu nebyl... proč by odlétával nějaký ten blbeček?? Začínal mít zvláštní pocit. Ne příjemný... Co teď?

22.kapitola  

        „Kde je Fred?“ zeptala se uplakaná Katie. „Šel pro mobil“ na to Katie přikývla. „Chceš ho vidět? Jacka?“ až potom si Robbie uvědomil, že to nejspíš nebyla nejlépe zvolená otázka. Katie zavrtěla hlavou. „J-j-já si ho chci pamatovat tak, jaký byl za života..“ mlčela. Pak pokračovala „Nejvtipnější na tom je to, že on se mi taky líbil. Jenom já hloupá jsem ze sebe dělala nedobytnou pevnost. Chtěla jsem, aby se snažil. Kdybych si já nána ten dárek od něho hned rozbalila, tak by tu nebyl a neumřel!!“ Robbie nevěděl, co na to říct..“Jel by sem tak či tak. Prostě chtěl být ve tvé společnosti.“ když to řekl, Katie se ještě více rozplakala.

          „Asi bych s ním měl něco udělat“ otočil se k zohavené mrtvole Roberta. O Paula se už postaral. Aby zavřel tu svou „nevymáchanou hubu“ prostě mu pár vrazil (teda hodně).

Přišel k mrtvole. Nebyl to hezký pohled. Krev, šrámy a tak dále. Robbie se znechuceně podíval, kam by mrtvé tělo mohl odnést. Přece ho tu nebudou mít na očích. Vzalho za nohy a odtáhl ke stromům na levé straně. Na mrtvolu položil kousky jehličí. Přece jen úcta ke každému mrtvému..

           „Kdo ho zabil? Když tamten tvrdí, že on ne... Stejně by to nemohl udělat. V té době... právě..... vraždil Jacka. Tak kdo mu to udělal? A nebo spíš co?“ Katie už věřila čemukoliv. „To nevím, ale ani trochu se mi to nelíbí“ odpověděl upřímně Robbie.

23.kapitola

         Fred se hrnul k táborišti. Snad někde najde Robbieho. Ideální by bylo, kdyby byl Paul zneškodněný.

Po chvíli došel na místo -  a vida, povedlo se! Paul stál přivázaný ke stromu, zřejmě v bezvědomí. Fred na všechny kývl, přišel ke stromu a vší silou udeřil Paula do břicha. „To máš za Jacka“ vysvětlil jednoduše.

 Pak si všiml nepokoje mezi ostatními. Ti mu krátce vysvětlili, co se děje. Všichni se shodli na tom, že tu NĚCO je a že to Fred nejspíš viděl,když na něho z „nebe“ ukápla krev.

        „Zapomněli jsme na Teres, nejspíš spí v autě.“řekla Patty. „ Pokud tam to auto vůbec bude. Víš, jak to bylo s helikoptérou. Možná jsme vzájemní nepřátelé, ale je tu ještě něco nebezpečnějšího. Teď musíme táhnout za jeden provaz. Půjdeme do auta a najít Teres.“ vymýšlel plán Fred. „Co on?“ zadívala se opovržlivě Katie. „Nebudeme riskovat, že by zase někoho.. napadl. Zatím ho necháme tady“ všichni s Fredovým nápadem souhlasili a vydali se k autu.

24.kapitola

           „Tak to se dalo čekat. Stejné, jako s helikoptérou“ Fred obcházel místo, kde původně stálo auto. „Byla v něm Teres“ Patty byla úplně zmatená. „Ono.. co to je? Ty jsi to viděl“ tázavě se zadívala na Freda. Ten pokrčil rameny „Ano, viděl. Neviděl.. Vlastně to bylo hrozně rychlé. Potom mi na nos kapla krev. Nejspíš z Robertova těla. Když jsme u toho.. u auta leželo auta Jacka, kde je? Taky ho odnesli?“ Katie začala zase plakat. Fred ji vzal kolem ramen a zašeptal „To bude dobrý, neboj“.

            „Jsme v těžké situaci. Musíme domluvit postup. Co to dělá není zase tak důležité, i když by to nebylo špatné vědět.“ Robbie vyzýval všechny, aby řekli, co si myslí. „Podle mě je to nějaký zmutovaný vysoce inteligentní netopýr. Zní to jako ze scifi filmu, ale je to tak. Žije v noci a loví. Jak jednoduché a logické. Jenom je od svých běžných kamarádů o trochu chytřejší a agresivnější, samozřejmě také větší a to ho dělá ještě zajímavějším!“ na vtípky nebyla nejlepší situace, ale Fred chtěl alespoň trošku ulehčit jejich komplikovanou situaci. „Co budeme dělat?“ otázka Katie byla na místě. Fred zvážněl. „Netopýři loví pomocí sluchu. Tím pádem teoreticky když budeme naprosto v tichu, nemělo by se nám nic stát. Ten Robert nebo jak se jmenoval musel před smrtí vydávat nějaký zvuk.“ Fred pokrčil rameny. „No ale jak se dostaneme domů?“ Patty se zadívala Fredovi do očí. „Nevím“ řekl upřímně.

25.kapitola

      „Budou nás hledat, z té nemocnice“ Katie si tím byla jistá. „Opravdu si to myslíš? Když tam mají autohavárii a kdoví jestli ví, že tam máme přiletět? To teda nevím...“ Fred nevěřil tomu, že by je někdo z nemocnice zachraňoval. „Ale začnou nás hledat, jakmile se nevrátíme. Ví, kde jsme. Přijedou.“ řekla Katie. „To je možné, ale kdy? Nemůžeme na to spoléhat. Musíme jednat. Nějak..“ Fred vzal ze země kus klády a vydal se po silnici přímo za nosem.

26.kapitola

     „Co to děláš? Chceš, aby tě zabili?“ Robbie se ho snažil chytit. „Chci za svou dcerou. Já tady prostě nechci umřít.. Musíme něco... udělat“ Fred se skoro rozplakal. Takhle to nemělo skončit! „Pojď, vrať se. NESMÍME se rozdělit, jasné?“ Robbie se to snažil říct tvdrě, ale i on byl naměkko. Fred přikývl a vrátil se za skupinkou.

27.kapitola

     Asi hodinu jen tak seděli na místě. Potichu. Nevydali ani hlásku. Každý na něco myslel. V okolních korunách stromů slyšeli natřásání se křídel. Predátoři čekali na své kořisti. Cítili je, ale nemohli zaútočit, protože byli tišše. Freda a všechny ostatní ta situace děsila. Jsou tady. Stačí jedna hláska a jsme mrtví. Jsme v pasti. Tohle nemá řešení. Pak se to stalo. Robbie si kýchnul. Nedalo seto zastavit. Než se stihl omluvit, všichni uslyšeli Klap, klap klap a Robbie zařval. Netopýr mu obejmul hlavu a utrhl ji. Bylo jich strašně moc, všude... Fred zařval „UTÍKEJTE! HLEDEJTE ÚKRYT“ a co nejrychleji mohl začal utíkat. Okolo něho všichni ostatní.

Utíkali, jakoby se jednalo o maraton. Rychleji to snad ani nešlo. Potom se ozvaly další výkřiky a zvuky, které napovídaly o lámání kostí. Na Freda ze vzduchu kapala krev. Netopýři si je loví jak myšky z klece. Fred se nezastavoval. Nevzdá se.

28.kapitola

      Přes les utíkal. Je sám? Nebo ještě někdo s ním? Neměl odvahu se otáčet. Tohle bylo zlé. Bál se běžet, ten zvuk podrážek odrážejících se od země ho znepokojoval. Ale přece se nenechá chytit hned... musí bojovat, musí to zkusit. Pro svoji dceru. Pro sebe.... Najednou cítil, jak za ním něco letí. Skrz husté stromy ho to nemohlo chytit, ale škrábalo to. Bolelo to, ale on běžel dál..

     Ječivé zvuky ustaly. Fred před sebou uviděl jeskyni. Doběhl k ní a hlasitě vydýchával. Zachránil se??

29.kapitola

     Když se otočil, zaplavil ho pocit štěstí a neštěstí. Stála s ním Katie, ale nikdo jiný ne. „Dali jsme to“ objala ho.  „Ach ne, ty krvácíš“ podívala se na jeho zakrvácenou hruď. „To nic není. Ty jsi v pořádku?“ zadíval se na ní. „Ano, ani škrábnutí, ale ostatní...“ sklopila oči. „Napřed to dostalo Robbieho, potom jsem slyšela, jak řve v dálce Paul. Potom ho nesli vzduchem. Všude z něho stříkala krev. Pak Patty- zakopla a to se jí stalo ostatním a pak... prostě všichni umřeli. Jsou mrtví... Jack, Robbie.. zbyli jsme jen my dva“ rozplakala se. „Netopýři loví v noci. Světlo jim není příjemné. Zvládneme to. Nesmíme vyjít z jeskyně. Vchod je úzký, nedostanou se sem. Ale za nic odtud nesmíme vyjít, dokud nebude světlo“ řekl a Katie přikývla. Zbývá už jen pár hodin, potom přijde vysvobození.

30.kapitola

      Jack zakašlal. Takovou bolest ještě nikdy nezažil. Měl pocit, že je mrtvý. Napřed Paul a silné zářezy nožem  a potom vzpomínal na to, jak ho na zemi začali okusovat ti ptáci- netopýři... Byl to strašný pocit. Vykousávaly mu  části masa. Brr.... Už nikdy to nechce zažít. Ale začala křičet ta dívka- Teres. Tím ho zachránila. Netopýr šel za zvukem. Jack byl tak zesláblý, že ji už nedokázal zachránit. Svým křikem ptáka sice odlákala od něho, ale  sama se přivedla k záhubě. Jack se potom ještě dokázal potichoučku ,  za strašných výkříků Teres , odplazit do křoví. Omdlel, usnul a teď je vzhůru.

      Zajímavé bylo to, že se cítil čím dál tím lépe. Krev na něm zůstávala, ale psychicky se cítil skoro normálně. Zvláštní, když se to před chvílí ještě nedalo vydržet. Třeštila ho hlava. Pořád s ní pohupoval- ze strany na stranu. Tím mu křupovalo v kostech a dělalo zvuk Klap, klap, klap. Rány ho pálily, ale zároveň ho lákala krev v nich. Rozbitou ruku si přisál k ústům. Chuť to byla lahodná. V extázi zvedl oči. Co se to s ním děje?

      Najednou si všiml, že se rozednívá. Nebyl to příjemný pocit. Dalo se to vydržet, ale pálily ho z toho oči.  Když v ten moment si před sebou všiml toho ptáka- netopýra. Přiletěl k němu. Jack uvažoval, jestli ho pták zabije. Ten k němu ale pouze přistoupil a zvláštně ho očichával, nebo jak to nazvat. Jack byl v šoku, ale k netopýrovi cítil jistý pocit... …. náklonnost a pochopení.  

31.kapitola

      „Už se rozednívá“ Katie špitla. Seděla stulená v koutě jeskyně. Fred mlčel. Nebylo mu moc dobře. Nevěděl proč. Rány ho pálily a bolela ho hlava. Snad ho ti netopýři něčím nenakazili. Katie najednou zporozněla. „Panebože“ křikla. Fred ji okamžitě dal znamení, aby byla potichu. Katie ukázala směrem k východu z jeskyně. „Tam je Jack“ opravdu... k nim se plahočil Jack. Zakrvácený, ale živý. Katie neváhala a vyběhla z jeskyně. Na  pokřiky Freda nebrala ohled. On je tam, živý. Neumřel. Láska.. Rychle. Vyběhla a objala ho. „Jsi celý .. zničený, ale celý, miluju tě“ začala ho líbat. V hlavě Jacka to šrotovalo: Katie-miluju ji-kořist-jídlo-zábava-má láska-hloupý člověk-jídlo-krev-jídlo-krev-Katie-jídlo-krev-potřeba jíst.... Odtrhl její rty od svých a zakousl se jí do  krku. Katie zaječela, v krku jí škublo. Jack nasál krev. Byla lahodná. Fred v šoku vyskočil z jeskyně. Doběhl k Jackovi a tomu, co za tu chvilku zbylo z Katie. Všiml si, že má Jack žluté oči.

        Jack odhodil Katie a podíval se na Freda „Tak ty taky“ dodal a podal mu ruku.

32.kapitola

       „Přijeli doktoři“ mladá sestřička měla službu. „Prý od autohávarie“ dodala doktorovi. Ten poděkoval a řekl jí, ať vejdou dovnitř. Ve dveřích se objevily dvě mužské postavy. „Dobrý den doktore“ řekla jedna z postav. „Jmenuji se Jack Avack a toto je můj kolega Fred o´Dnail. S kolegyní a kolegou jsme jeli k případu do Alrodských lesů. Byl to ovšem planý poplach. Někdo si z nás nejspíš vystřelil. Ovšem cestou jsme měli problém. Nešlo nám přistát. Spadli jsme. Kolegyně s kolegou se zabili na místě. Helikoptéra se nám nepodařila nastartovat“ Jack se zadíval smutně do země. Pokračoval Fred „Je to hrozné. Někdo si z nás chtěl udělat strandu a kvůli tomu umřeli dva skvělí doktoři. A nám se až na pár drobností nestalo nic. Život je hrozně nefér. My dva jsme měli štěstí, že jsme se dokázali vrátit zpět, že si na nás ta sestřička z příjmu naší nemocnice vzpomněla a poslali k nám posily,   děkujeme “ dodal.

     Po několika dnech po vyšetřování se objevil v novinách článek:

Senzace

Na Vánoce byla skupinka doktorů zavolána do Alrodských lesů k autohavárii. Cestou tam nastaly komplikace a oni s jejich helikoptérou havarovali. Díky této „legraci“ zemřeli dva doktoři. Jejich těla se nepodařila najít. Zřejmě se o to už postarala divoká zvěř. Podle telefonního čísla se zjistilo, že je volal jistý David Citch, ten je ovšem už 2 roky mrtvý. Tento případ se nejspíš nikdy nepodaří vyřešit.   

 Škoda, že už nejspíš nikdo nepřijde na to, že mobil opravdu patřil jistému  Davidovi Citchovi, ale ukradl mu ho Paul. David potom po chvíli zemřel, takže se už krádež nevyšetřila. Helikoptéra se našla na úplně jiném místě v Alrodských lesích, než ve skutečnosti přijeli, protože ji netopýři přemístili. A největší škoda v tom, že nikdo neví, že DNA netopýrů žije mezi námi a že se k nim třeba zítra půjdete vyšetřit i vy..... Krví se přenáší totiž nejen třeba AIDS, ale i mnohdy nebezpečné zmutované geny.... Všechna těla netopýři za pomoci Freda a Jacka uklidili. A po Paulovi a spol se nikdo nezajímal. Jejich rodiče si zřejmě ani nevšimli, že nepřijeli domů. Byl to ten největší póvl, co mohl existovat......... a co všechno způsobil.....

Epilog

                            Fred byl na sebe pyšný. S Jackem se už naučil trochu to ovládat. Ale ta chuť na krev … hmm....  No někdy musí zase navštívit rodinu v lese. Ale alespoň, že tu má Jacka. To je velká výhra.

     Fred šel do práce. Na sobě měl sluneční brýle, protože světlo mu opravdu nedělalo dobře. Vyšel do 3. poschodí v nemocnici, převlékl se a sedl si ke stolu. Uvažoval. Nejsou jenom skupinou, jsou rodinou, jsou smečkou. Usmál se a obyčejnou tužkou do stolu začal klepat do rytmu. Klap, klap, klap......

………..

……………….

…………………………

…………………………………..

KLAP, KLAP, KLAP… a ozval se křik….